CENTRUM » Základy buddhismu » Gonsar Tulku Rinpočhe

Základy buddhismu

Když mluvíme o buddhismu, máme tím na mysli výjimečně rozsáhlé a hluboké téma. Znám jen kapku tohoto ohromného oceánu vědomostí, nicméně tu předkládám krátký spontánní úvod do některých základních bodů Dharmy.

Všichni asi víte, že buddhismus je jedním z hlavních světových náboženství. Většina z vás možná také ví, že buddhismus sahá zpět až k Buddhovi Šákjamunimu, který se narodil v Indii před 2540 lety. Mnoho z vás asi také ví o Buddhových velkých činech a zabralo by moc času je všechny vylíčit. Ve věku 35 let projevil Buddha dosažení plného osvícení; poté žil až do věku 81 let. Od jeho dosažení osvícení, až do jeho Parinirvány, strávil svůj čas zejména předáváním učení.

První učení, které Buddha předal, bylo učení o Čtyřech vznešených pravdách: Vznešená pravda o utrpení, Vznešená pravda o příčině, Vznešená pravda o ustání (či Osvobození) a Vznešená pravda o cestě. S postupem času předal Buddha různorodá učení, vždy podle potřeb a mentálních schopností jeho žáků.

Toto Buddhovo učení se nejprve široce rozšířilo v Indii. V sedmém století, podle západního kalendáře, přišli do styku s Buddhovým učením Tibeťané. Poté, co rozpoznali, jaký mělo výjimečný přínos toto učení, vyvinuli velké úsilí, aby jej přenesli do Tibetu. Mnoho z nich šlo do Indie buddhismus studovat. Někteří vskutku význační buddhističtí mistři z Indie byli rovněž pozváni do Tibetu, aby předali učení.

Dříve byli Tibeťané „lidmi za Himálajemi“ a jako lidé z hor byli silní a vcelku divocí. V té době Tibeťané rádi bojovali. Měli silné armády a vedli války všemi směry. Až když přišlo Buddhovo učení do Tibetu, byli tito lidé zkroceni. Díky Buddhovu učení se tu lidé stali šlechetnějšími - a země jako taková obdržela později mnoho mimořádného prospěchu skrze Buddhovo učení.

Dovolte mi stručně popsat co je to buddhismus: hlavním bodem Buddhova učení jsou bytosti, tím jsou živé cítící bytosti (Sattva nebo Prāñin); to je skutečný hlavní bod celého Buddhova učení. Není to ani Buddha, ani dosažení nadpřirozených schopností, ani jakýkoli bůh či filozofické téma. Nic z toho není hlavním bodem buddhismu. Jsou to bytosti, cítící bytosti, které jsou obdařeni myslí (Citta nebo Mana), vědomím.

Jaká je charakteristika bytostí, které mají vědomí? Takové bytostí mají mysl, která jim umožňuje poznávat a chápat, a mají také schopnost zakoušet štěstí a utrpení. V celém rozsahu bytí existuje mnoho věcí, které nemají mysl, a tak věci jako auta nejsou schopny ani poznávat, ba ani zakoušet štěstí a utrpení. Cítící bytosti mají mysl, a tak mají city; mají schopnost zažívat štěstí i utrpení. My, lidské bytosti, nejsme jediní, kdo splňují tuto charakteristiku: je spousta jiných bytostí, které poznávají a cítí stejně jako my, bez ohledu na vnější formu, kterou mají. My lidé, stejně tak jako všechna zvířata, máme schopnost zažívat štěstí i utrpení; nejen, že tyto zkušenosti podstupujeme - máme také stejné přání dosáhnout štěstí a přání, abychom byli zbaveni utrpení. Všechna zvířata až po nejnepatrnější hmyz sdílí toto přání nabýt štěstí a osvobodit se od utrpení.

Všechny bytosti mají rovněž stejné právo zakoušet štěstí a nezakoušet utrpení.

Takto je tedy cvičení náboženství úsilím, které přímo souvisí se zkušenostmi štěstí a utrpení, které bytost vytváří. Protože bytosti s myslí mají schopnost si přát štěstí a vyhýbají se utrpení, můžeme hovořit o potřebě a významu, která skýtá náboženské cvičení. Bez vztahu k cítícím bytostem a jejich zkušeností štěstí a utrpení, má použití náboženství malý smysl. Nemyslím si, že je to výhradně charakteristikou Buddhova učení - toto by mělo být samotným cílem každého náboženského cvičení.

Shrneme-li cvičení buddhismu, můžeme hovořit o náhledu (Dristi), jednání nebo chování (Charyā) a o meditaci (Bhāwanā). To jsou tři aspekty buddhistického cvičení.

Je třeba mít čistý a správný náhled. Mysl, kterou máme, postrádá jasnost a je plná nevědomosti. Pouze rozvíjením čistého náhledu můžeme nabýt schopnosti vidět to, co je a co není - jen na základě správného náhledu můžeme vědět, co je pravda.

Takový náhled nemůže být jen tak ledajakým náhledem. Musí to být náhled, který chápe podstatu, cestu a cíl - což je pochopení stávající situace, procesu transformace a dosažitelného cíle. Tudíž by to měl být náhled, který správně chápe podstatu, cestu a cíl. Když říkáme „správně“, znamená to, že věci by měli být pochopeny v souladu s jejich vlastním způsobem bytí, tedy že by měly být pochopeny v souladu se skutečností, prosty představ a výmyslů.

Takže to je správný náhled. Ale jestliže se poté zeptáme, zdali je správný náhled dostačující, odpověď je ne, není: mít jen správný náhled ve vlastní mysli nepomůže, jestliže s ním není naše chování či jednání v souladu. Jednání je tou nejdůležitější věcí. Když hovoříme o jednání, máme tím na mysli jednání našeho těla, řeči a mysli. Z těchto bodů [náhledu, jednání a meditace] je naše jednání nejdůležitějším, jelikož naše zkušenosti štěstí a utrpení jsou výsledkem našeho chování. To jestli zažíváme štěstí nebo utrpení, je určeno typem chování, které máme. Naše zkušenosti štěstí a utrpení nepramení z naší filozofie, jako spíše z našich činů. To platí jak na úrovni jednotlivce, tak na kolektivní úrovni.

To je důvod, proč je tak důležité a nezbytné jednat správným a prospěšným způsobem a vyvarovat se destruktivního chování. Nyní tedy, co je prospěšné a co je destruktivní? Činy, které přímo či nepřímo způsobují utrpení nám samým a ostatním jsou destruktivními činy. Činy, které přinášejí skutečnou pohodu nám samým a ostatním nyní i v konečném důsledku, jsou prospěšnými činy. To je myšleno prospěšnými a destruktivními činy. Je nanejvýš důležité mít jednání, které se vyhýbá činům, které škodí, a následovat ty, které jsou prospěšné.

Proto je tedy etika jedním z nejdůležitějších bodů v buddhismu. V souladu s úrovní vývoje jedincovi mysli je mnoho úrovní etiky, ale kořenem vší etiky v buddhismu je vždy Ahimsa - absence ubližování - tedy nezpůsobovat škodu. Měli bychom se naprosto vyvarovat ubližování životu druhých, zabránit tomu, abychom druhým způsobovali jakoukoli škodu naším tělem, řečí a myslí. Odstranit jakýkoli záměr škodit a pomáhat ostatním tak dobře, jak jen umíme: to je smysl etiky v buddhismu.

K tomu, abychom přestali naprosto ubližovat a abychom pomáhali druhým tím nejlepším způsobem, je nutné, abychom zcela zničili egoismus. Pokud není egoismus naprosto zničen, není možné zabránit všemu ubližování druhým a není rovněž možné jim zcela pomoci. Tudíž jedné z největších chyb, které se chceme postavit, překonat a zničit je egoismus. Ale zničit egoismus není jednoduché. Je mnoho stupňů egoismu, od velmi hrubých úrovní až po velmi jemné. Snad jsme někdy schopni kontrolovat ony velmi hrubé úrovně, ale k vykořenění všech forem až po ty nejjemnější, se musíme patřičně cvičit po dlouhou dobu.

To je důvod, proč je jednání či chování v buddhismu té nejvyšší důležitosti; mít naprosto čisté správné chování je jedním ze základních bodů.

Jakmile získáme základ správného náhledu a správného chování, může se cvičení meditace stát velmi užitečné. Je naprosto bezúčelné pokoušet se cvičit jakýkoli typ meditace bez základu čistého náhledu a chování. Bez toho je dokonce nemožné cvičit jakoukoli skutečnou meditaci. Je tomu tak proto, že meditace není pouhý odpočinek, ale spíše postupný výcvik mysli. A mysl může být kultivována a trénována, jestliže máme jasnost čistého náhledu a jestliže následujeme prospěšné chování. Tímto způsobem musí být všechny tři body sjednoceny.

Jestliže chceme například postavit dům, potřebujeme nejprve půdu, na které vybudujeme dům, a pevné základy; dále také stavební materiál jako cihly, dřevo apod. Jakmile máme k dispozici půdu a materiál, můžeme začít s vlastním stavěním domu a postupovat tak každým dnem. Stejně tak potřebujeme základ správné etiky. A jakmile máme tento podklad, potřebujeme materiál, který pochází z čistého náhledu. Když máme správnou etiku i čistý náhled, můžeme začít se samotným stavěním domu pomocí meditace, tedy vlastním rozvojem či výcvikem mysli.

Abychom následovali cestu meditace, potřebujeme kvalifikovaného mistra. Jen díky instrukcím takového mistra můžeme kráčet správně po stezce meditace a dosáhnout cíle. Jestliže se snažíme sami bez učitele a jestliže cvičíme nahodile, pak není možné učinit jakýkoli pokrok.

Když stavíme dům, potřebujeme instrukce kvalifikovaného architekta. Jestliže začneme budovat něco takového bez pomoci takové znalé osoby, pak se naše stavba pravděpodobně brzy zřítí. Jestliže tedy chceme vybudovat stavbu v naší vlastní mysli, potřebujeme zkušeného rádce, který nám ukáže způsob, jak tak učinit.

Mnoho lidí si myslí, že meditace je relaxací mysli; to ale rozhodně není skutečným smyslem meditace. Spíše je meditace kultivací mysli a výcvik, který má cíl. Je to něco činného: spíše než o odpočinek jde o boj uvnitř vlastní mysli. V meditaci se něco snažíme vybudovat v naší mysli, ale je mnoho mentálních faktorů, které se stávají překážkami. Pro začátečníka by to bezpochyby vedlo k těžkému souboji. Ale jen tímto způsobem - a ne trávením našeho času tím, že jsme ospalí a líní - můžeme něčeho dosáhnout.

Jestliže se dokážeme správně cvičit v meditaci, pak je to tou nejlepší metodou, jak zvýšit a podpořit výjimečné kvality soucitu v naší mysli, jak rozvinout moudrost a jasnost mysli, jak probudit čistou lásku ve vlastní mysli apod. Jestliže ji provádíme chybně, pak se meditace stává jedním z nejlepších způsobů, jak naprosto promarnit svůj čas. Namísto toho by bylo lepší se věnovat nějakým konkrétním činnostem vlastním tělem a řečí a vytvořením něčeho užitečného a hmatatelného.

Když se začínáme cvičit v meditaci, pak je tou nejtěžší věcí nedostatek kontroly nad vlastní myslí. K tomu, abychom začali kontrolovat mysl, je nejprve nezbytné rozvinout koncentraci. V této chvíli není nikdy naše mysl klidná; je jako vlajka, která vlaje v silném větru. Nejprve musí být naše mysl poněkud utišena předtím, než se může řídit důležitými úvahami a následovat proces logického zdůvodňování. Jestliže se naše mysl bude neustále chovat chaoticky, bude těžké se řídit jasnými a hlubokými úvahami.

Buddha vysvětlil mnoho metod meditace (Bhāvanās), které mohou být shrnuty do dvou typů: koncentrativní (Sthāpita Bhāvanā) a analytické (Vichārita Bhāvanā). Obě meditace jsou potřebné. Ani koncentrativní meditace ani analytická meditace nevedou samy o sobě k realizacím. Je nezbytné sjednotit obě dvě.

Abychom meditovali, můžeme zaujmout určité držení těla, ale tou nejdůležitější věcí v meditaci je stav mysli. Někteří lidé si myslí, že meditace je jen sezením, ale tak tomu není. Každý může sedět určitým způsobem, ale není to tělo, které má co do činění s meditací - je to mysl.

Ke cvičení meditace je nejprve nutné mít odpovídající znalost (Pragyā). Jsou tři typy znalosti: znalost z naslouchání nebo studia (Shrutimayi Pragyā), z rozvažování (Cintamayi Pragyā) a z meditace (Bhāvanāmayi Pragyā). Nejdříve musíme nabýt znalost skrze studium, které otevírá dveře k pochopení jednotlivých bodů samotného cvičení. Následně může být tato znalost prohloubena rozvažováním jasným a správným způsobem, což vede k pevnému přesvědčení. Tato znalost může být rozvinuta k ještě hlubšímu pochopení, které vede k přímé realizaci, cvičením koncentrativní a analytické meditace.

Není předmětem to teď vysvětlovat obsáhleji, proto si popíšeme podrobněji první z těchto tří bodů: náhled buddhismu.

Jedním z nejdůležitějších bodů buddhismu je popis mysli. Důvodem je to, jak bylo zmíněno na počátku, že cítící bytosti jsou hlavním bodem Buddhova učení. A mysl je v přímém vztahu ke zkušenostem štěstí a utrpení bytostí. Buddha jasně ukázal, že samotný kořen všech našich prožitků štěstí a utrpení je v naší vlastní mysli.

Tento způsob nahlížení věcí nekoresponduje s naším běžným způsobem chápání věcí. Spíše si myslíme, že příčiny našeho štěstí a utrpení leží někde mimo. Když zažíváme štěstí a utrpení, obvykle přenášíme odpovědnost na něco jiného, často na jinou osobu. Myslíme si: „Ano, zažívám to díky němu, je to jeho chyba.“ Nebo si myslíme, že za to může naše země či dům, ve kterém žijeme, anebo že je to všechno chyba našeho souseda. To jsou běžné reakce, když zakoušíme štěstí a utrpení. Navíc mají někteří lidé zvláštní představy a zastávají názor, že za jejich utrpení mohou nějaké neviditelné síly. Představují si, že ono utrpení jim způsobují zlí duchové. Stručně řečeno mají náhled, který vidí příčiny jejich problémů, jakoby ležely ve vnějším světě. Většina lidí vidí nepřítele jako příčinu svého utrpení a kdykoli utrpení vznikne, je doprovázeno myšlenkou: „Za to celé může tenhle nepřítel, že musím podstupovat toto neštěstí.“

V případě štěstí zastáváme podobný názor, tedy vidíme vnější objekty jako příčinu našeho štěstí. Zdrojem štěstí je „on“ nebo „ona“, jiná země, peníze, nově nabytý předmět nebo filozofie, na kterou se obracíme. V takových věcech vidíme zdroj našeho štěstí. Někteří lidé mají opět poněkud podivné myšlenky a domnívají se, že nějací dobří duchové nebo víly jsou zdrojem jejich štěstí.

Ale všechny tyto názory jsou pohledy, které hledají příčiny štěstí a utrpení ve vnějším světě. Bezpochyby se někdy může stát, že se tyto vnější objekty mohou stát ovlivňujícími faktory štěstí a utrpení. My je však považujeme za samotnou příčinu našich zkušeností, i když tomu tak ve skutečnosti není. Vnější objekty jako počasí se mohou stát spouštějícími faktory, které stojí za našimi zkušenostmi. Ale opravdová příčina našeho štěstí a utrpení, tak jak ji vysvětlil Buddha, není vně mysli, ale spíše uvnitř naší vlastní mysli.

Vnější faktory se mohou měnit. Faktor, který vytváří štěstí v jednu chvíli, se může přeměnit na faktor, který způsobuje utrpení; a faktor, který způsobuje utrpení, se může přeměnit na faktor, který zapříčiňuje štěstí. Osoba, která je faktorem štěstí pro jednoho, může být příčinou utrpení pro někoho jiného. Nebo se může stát, že osoba, která byla faktorem naší pohody v minulosti, se může později proměnit na faktor způsobující utrpení. Takovéto změny se dějí pořád. Takto se nepřátelé stávají přáteli a přátelé se stávají nepřáteli. Tyto věci zažíváme často.

Pro mnoho lidí z Východu je pojídání chilli papriček faktorem té nejvyšší blaženosti; pro mnoho lidí, zde na Západě, je pojídání chilli papriček faktorem nepopsatelného utrpení. Pro jiné je zase pojídání kysaného zelí čistým štěstím, zatímco v případě druhých tomu tak rozhodně není.

V krátkosti - tyto faktory se mohou měnit. Dokonce takové vnější objekty jako kostely, sochy svatých bytostí, chrámy atd. jsou faktorem štěstí a pohody pro mnoho lidí, kteří v ně mají důvěru. Rozvažování nad těmito objekty jim dodává pocit oddanosti, který vzbuzuje pohodu a štěstí v jejich myslích. Křesťané mají kostely a buddhisté mají chrámy. Když takoví oddaní praktikující těchto náboženství vnímají takové objekty, vyvolává to v jejich myslích důvěru a pohodu. Ale lidé, kteří nemají důvěru v náboženství, nemusejí mít rádi takové objekty - a je mnoho takových lidí ve světě - pro ně nejsou tyto vnější objekty faktorem vedoucím ke štěstí, když jen pohled na kostel nebo chrám vyvolá hněv, zlost a odpor.

Jestliže se zeptáme, zdali jsou tyto vnější posvátné objekty užitečné, pak odpovědí je, že jsou velmi užitečné, protože můžeme od nich obdržet požehnání. Ale jestli dostaneme požehnání od těchto vnějších objektů nebo ne, záleží na postoji naší mysli. Proto je vnější posvátný objekt faktorem, zatímco samotná příčina je v naší vlastní mysli.

Jaké jsou vlastní příčiny utrpení? Nejsou nikterak záhadné a pro nás naprosto neznámé; lépe řečeno to jsou takové stavy mysli jako chamtivost (Rāga), závist (Ishiryā), hněv (Krodha), pýcha (Abhimāna), lakota (Matsara) atd., tedy stavy mysli, které jsou nám všem dobře známé. Kořenem všech těchto stavů je sebe-uchopující nevědomost (Ātmagrha) a sebe milující egoismus (Ahampriye). Takto jsou nevědomost a egoismus samotnými kořeny utrpení v našich myslích.

Nevědomost a egoismus jsou faktory mysli. Dokud jsou tyto faktory přítomny v naší mysli, dokud jsou v naší mysli silné, jistě budeme muset zakoušet utrpení, dokonce i když si neustále přejeme být zbaveni utrpení. Velmi egoistická osoba se může ocitnout ve velmi příjemné vnější situaci, ale nikdy nebude opravdu šťastna, nikdy nezažije opravdovou pohodu. Kamkoli taková osoba jde, tam vidí druhé pořád jako negativní faktory a na každém místě se bude cítit nepříjemně; jakýkoli objekt, který používá, bude vždy neuspokojující. Taková osoba může být s kýmkoli, jít kamkoli, používat cokoli, ve skutečnosti ji však nic nepřinese štěstí a spokojenost.

Jak můj Ctihodný Mistr říkával: „Osoba, která má silný egoismus, může být přirovnána k osobě, jejíž celé tělo je pokryto ranami. Někdo, jehož celé tělo je pokryto ranami, se nebude nikde cítit dobře. Taková osoba bude cítit bolest kdekoli sedí nebo se pohybuje. Bude jí bolet všude, kde se jí někdo dotkne.“

Na druhé straně samotnými příčinami štěstí jsou takové stavy mysli, jako je spokojenost, čistá nesobecká láska, ryzí soucit, trpělivost, skutečná moudrost a respektování druhých, sSeré vání láska, ryzí soucit atavy, které jsou rovněž v mysli. To jsou stavy mysli, které představují skutečné, vlastní příčiny štěstí. Jestliže jsou tyto faktory v mysli silné, pak se nepochybně budeme cítit dobře, když jsou vnější podmínky příznivé, ale dokonce i když se ocitneme v nepříznivých vnějších podmínkách, pak nám tyto silné vnitřní příčiny umožní zůstat v klidu.

Když někdo dokáže úplně zbavit svoji mysl hněvu, pak není již žádných nepřátel - na celém světě. Protože „nepřítel“ je označení, pojem, který naše vlastní mysl produkuje. Nejsou žádné objekty, které jsou nepřáteli ze své vlastní strany. A tak dlouho, jak je hněv přítomný v naší vlastní mysli, potud bude existovat spousta vnějších nepřátel.

Tento problém byl popsán v následujícím příkladu indickým buddhistickým mistrem Šantidévou: „Kdybychom chtěli pokrýt celou Zemi kůží tak, aby trny neporanily naše chodidla, pak bychom nikdy pro to nebyli schopni najít dostatek kůže. Ale jestliže si pokryjeme kůží naše vlastní chodidla, pak dosáhneme stejného výsledku, jako kdybychom pokryli celou Zemi kůží.“ Podle toho pokračuje: „Kdybychom chtěli překonat všechny nepřátele tím, že bychom se s nimi střetli, že bychom s nimi mluvili, spřátelili se s nimi nebo jim dali dary, pak bychom nikdy neskončili, protože je nespočet bytostí. Jestliže bychom namísto toho překonali nenávist a hněv v naší vlastní mysli, pak by to mělo stejný efekt, jako kdybychom překonali všechny nepřátele. Navštívit každého člověka a vytvořit si s ním dobrý vztah - to je nemožné. Naproti tomu zcela odstranit podráždění a hněv z mysli je něco, co možné je.

Vnitřní příčiny, samotné kořeny utrpení se v buddhismu nazývají kléša, výraz, který je často překládán jako klam. Tyto klamy se mohou dočasně velmi silně projevit v mysli, mohou být však odstraněny. A každý má nutné předpoklady, jestliže je použita správná metoda, aby naprosto odstranil klamy ze své mysli.

Důvodem je to, že tyto klamy nejsou součástí samé přirozenosti mysli. Čistá a prostá chyb, taková je základní přirozenost mysli. V současné chvíli je ale mysl pokryta mnoha takovými poskvrněními a klamy, stejně jako křišťál, který je čistý a průzračný, ale jenž může být naprosto překryt horninou. Nicméně je možné rozbít tuto horninu, a tak se objeví čistý průzračný křišťál. Stejně tak je možné osvobodit mysl od chyb a překážek, které ji zahalují, a odhalit tak její čistou jasnou přirozenost.

Kdyby ony chyby byly součástí základní podstaty mysli, pak by byla situace beznadějná. Nemohli bychom pak na tom nic změnit. Kdyby to byl náš případ, pak by se naše úsilí nelišilo od osoby, která se snaží vyčistit kus uhlí tak, aby bylo bílé. Tato čistá přirozenost je dočasně zastřena současnými překážkami, tudíž je možné osvobodit mysl od těchto překážek. Je to stejné jako v případě čistého a prázdného nebe, které může být dočasně zaplněno hustými mraky, ale jenž jsou během chvíle odváty silným větrem.

To je jeden důvod, proč je možné oddělit mysl od překážek. Ale je tu také další důvod: chyby mysli nemají pevný základ. Jsou založeny na chybném náhledu. Jestliže - například - vybudujeme plán postavený na lži, pak se s tím můžeme dostat do nějakého bodu, ale dříve nebo později bude lež odhalena a plán ztroskotá.

Totéž platí i pro takové chyby naší mysli jako je chamtivost, hněv, závist atd. Takové chyby mohou být dočasně nesmírně silné, ale nemají žádný stabilní základ - jsou založeny na chybném náhledu (Mithyadhristi) a na nevědomosti (Avidhya).

To je důvod, proč klade buddhismus důraz na fakt, že nevědomost je kořenem všech chyb. K naprostému popsání nevědomosti bychom potřebovali více prostoru, protože jde o něco velmi jemného. Ale pojďme si to stručně popsat: známe různé věci; známe sebe, jiné lidi a různé předměty atd. Známe tyto věci, ale způsob, jak je chápeme, neodpovídá plně realitě. Je zde neustále faktor projekce, který je chybný, který neodpovídá realitě. A to je to, co nazýváme nevědomostí. Chamtivost, hněv, závist atd. mají svůj kořen v této nevědomosti.

Tedy, co je to za chybu, kterou děláme, když vnímáme věci, vlastní osobu a druhé lidi? Ve skutečnosti my, ostatní i všechny ostatní objekty existují ve vzájemné závislosti a provázaným způsobem. My však vidíme všechny tyto objekty jako by existovaly nezávislým způsobem, ze své vlastní strany. Když uvažujeme o nepříteli, zdá se nám, jako by tento nepřítel byl nepřítelem ze své vlastní strany, jako kdyby existoval jakožto nepřítel nezávisle, na základě jeho vlastního těla. Zdá se nám, že bychom mohli najít skutečného nepřítele někde v onom těle.

Když o sobě uvažujeme, myslíme si: „Ano, jsem tady a jsem důležitý.“ Vnímáme toto „já“ jako kdyby bylo k nalezení uvnitř, někde v těle, jako mocné nezávislé „já“, záhadné já. Ať se jedná o naši vlastní osobu, přátele, nepřátele nebo jakýkoli předmět - vždy vnímáme věci tímto způsobem.

Bezpochyby můžeme prozkoumat tyto věci sami. A jestliže přemýšlíme a správně zkoumáme, můžeme rozpoznat, jestli tomu tak je, či nikoli. K tomu nemusíme věřit vysvětlení jiné osoby - sami jsme schopni vidět, zdali je to způsob, jakým vnímáme věci, nebo ne.

Toto je způsob, jakým vnímáme věci. Ale zeptáme-li se: „Odpovídá tento způsob vnímání realitě?“, pak je odpověď ne, tento zdánlivý způsob existence realitě vůbec neodpovídá. Lze snadno rozpoznat, že jí neodpovídá. Když si vezmeme za příklad nepřítele, vnímáme takového člověka, jako kdyby byl tento nepřítel držen vně osoby velmi pevným způsobem. Prozkoumejme přesně, co v tomto objektu je náš nepřítel, prohledejme tělo této osoby - je tedy hlava nepřítelem? Nebo to jsou ruce? Anebo to jsou nohy? Či to je jeho nos? Rozhodně ne. Pokračujeme-li ve zkoumání a začneme-li hledat nepřítele uvnitř jeho těla, nalezneme jen ještě problematičtější věci k prohledání. Je tam mnoho věcí, ale nic z toho není nepřítel. Jestliže vědci prozkoumají osobu, až k těm nejmenších částicím, pak nikde žádného nepřítele nenajdou. Nenalezli by ho ani v kvarcích. Provádí-li někdo pronikavou analytickou meditaci a hledá-li nepřítele v objektu, pak ho rovněž nebude schopný nikde najít.

Můžeme v této konkrétní osobě, kterou považujeme za nepřítele a vůči níž jsme zareagovali natolik spontánně hněvem, podrážděním a odporem, hledat nepřítele tak dlouho, jak chceme, ale nebudeme ho schopni najít nikde. Pro nás samotné to platí stejně tak. Občas přemýšlíme, že jsme šťastní, někdy že jsme smutní a jindy zas naštvaní. A začneme-li hledat toto „já“, které způsobuje všechny tyto zkušenosti, uvnitř nás samotných, pak ho můžeme hledat tak dlouho, jak chceme, ale stejně ho nenajdeme. Tyto možnosti analýzy jasně ukazují, že náš obvyklý způsob vnímání objektů je chybný a pomýlený.

Tedy, jak objekty existují? Existují ve vzájemné závislosti (Pratitya Samutpanna). Věci existují ve vzájemné závislosti a ve společném vztahu (Apekshita) jedna k druhé, a ne nezávisle ze své vlastní strany. My i ostatní existujeme v závislosti na našich příčinách, podmínkách, částech, na vědomí, které vnímá tyto objekty, a na názvech, které jsou dány těmto věcem, jako „já“ a „ty“. Jsou to pouhá jména, jsou to jen názvy; věci tak existují v závislosti na všech těchto faktorech.

Objekty existují spojením příčin, faktorů, jmen a vědomí, které vnímá; to je důvod, proč existují ve vzájemné závislosti, ve společném vztahu. Myslíme si o sobě, že jsme velmi důležití; naše vlastní „já“ je velmi důležité. Ale na celém světě platí „já“ jen pro nás samotné a pro všechny ostatní jsme „ty“ či „on“ nebo „ona, ale ne „já“. Pro ty, kteří jsou nám velmi blízcí, jsme „ty“. Pro ty, kteří jsou vzdálenější, jsme „on“ nebo „ona“. A pro největší část ostatních bytostí nemáme vůbec žádný význam. A tak rovněž záleží na úhlu pohledu, na perspektivě. Je to podobná vzájemná závislost, jako když pojmenujeme dvě strany řeky jako „tato strana“ nebo „opačná strana“. Podle toho, kde stojíme, je „tato strana“ a „opačná strana“ zaměnitelná.

To je způsob, jakým všechny objekty existují ve vzájemné závislosti. Můžeme to pochopit logickým zdůvodněním, ale náš samovolný způsob vnímaní objektů se stejně naším pochopením nezmění. Lépe řečeno, vidíme objekty, jako kdyby měli svoji nedílnou existenci. A na tomto podkladu chybného náhledu vyvstávají stavy mysli jako chamtivost, hněv, pýcha, závist atd. Ona základní nevědomost odůvodňuje všechny naše další pomýlené koncepty.

Všechny tyto chybné stavy mysli jsou založeny na základním chybném náhledu. Jak jsem dříve řekl, vynaložíme-li vhodné úsilí, pak mohou být tyto klamy mysli zničeny. Je to proto, že jsou založeny na chybném náhledu.

Podobně také máme semínka uvnitř nás, potenciál prospěšných, morálně nezávadných stavů mysli. Každá bytost má tento potenciál a obzvláště mysl lidí je ve velmi schopném stavu. Vynaložením patřičné námahy můžeme posílit a podpořit tento potenciál. Není ani jeden stav, který by nemohl být rozvinut a zvětšen za pomocí správného úsilí a obeznamování se. Všechny pozitivní faktory mysli mohou být rozvinuty a zvětšeny vykonáním potřebného obeznamování se. Tím nejdůležitějším pozitivním faktorem mysli je univerzální soucit, upřímné opatrování druhých a moudrost, která přesně chápe skutečný způsob existence fenoménů.

A tak, zeptáme-li se, co je tím základním výcvikem v buddhismu, pak je to starost o druhé. Je to proto, že nejsme jediní, kdo si přeje zakoušet štěstí a vyhnout se utrpení - lépe řečeno je to přání, které mají všechny bytosti. Proto je starost o druhé a rozvíjení přání, aby všechny bytosti mohly dosáhnout vytouženého štěstí a aby se mohly vyhnout nechtěnému utrpení - toto přání, tento soucit - esencí buddhismu. Rozvineme jej nejen pochopením, že ostatní si přejí štěstí a chtějí se vyhnout utrpení stejně jako my; ale také uvědoměním si, jak hluboce jsme zavázáni laskavosti druhých. Tím, že si uvědomujeme výjimečný přínos a pomoc, kterou neustále dostáváme od druhých, rozvíjíme přání tuto laskavost oplatit. A tato hluboká vděčnost vůči druhým nám umožňuje rozvinout pevné odhodlání, které umožňuje, aby se druzí osvobodili od utrpení a aby se těšili trvalého štěstí.

Způsoby, jakým nám druzí neustále přináší prospěch, jsou rozsáhle popsány v učeních buddhismu. A zabralo by příliš mnoho času to zde vysvětlit.

Faktem je, že dostáváme jedinečný prospěch od druhých každým momentem. Toto rozpoznání nerozlučně blízkého pouta, které máme se všemi bytostmi, je klíčovým uvědoměním, které vede osobu přímo na stezku heroických Bódhisattvů, kteří jsou předurčení stát se Buddhy. Jako následek vděčnosti, který vyvstává na základě tohoto uvědomění, přebírá jedinec univerzální zodpovědnost za vysvobození všech bytostí od utrpení. Toto výjimečné odhodlání (Adhyāshaya) vede člověka k tomu, aby usiloval o osvícení, které naplní toto odvážné úsilí. Je to velký příslib a odhodlání Bódhisattvy, jinými slovy vznik Bódhičitty či osvícené mysli.

Hledat pouze své vlastní štěstí, a dokonce i osvobození pro sebe z koloběhu utrpení, není čistým postojem, zatímco všechny ostatní cítící bytosti setrvávají v utrpení a nedosahují stálého štěstí. Samozřejmě je takové osobní osvobození hodnotným cílem a usilovat o to je vskutku pozitivním motivem, ale není to dostačující. Proto je nezbytné překonat všechny formy egoistických postojů, které vidí svoji vlastní osobu jako hlavní; místo toho bychom měli rozvinout postoj, který staví do hlavní pozice všechny ostatní a který usiluje o blahobyt druhých od začátku.

Vrcholným cílem, o který usilujeme, je stav plného osvícení (Samyaksambodhi). A tento stav není ničím jiným, než stavem, ve kterém jsou všechny chyby - až po ty nejnepatrnější - odstraněny a ve kterém jsou všechny pozitivní kvality rozvinuty k dokonalosti. Nesnažíme se dosáhnout tohoto stavu, abychom se stali „nejvyššími“ nebo „nejlepšími“; spíše se ho snažíme dosáhnout proto, že rozpoznáváme, že jen v tomto stavu budeme mít možné prostředky k vytvoření blahobytu pro všechny bytosti.

Snažíme se dosáhnout tohoto stavu osvícení následováním učení Buddhy, jakožto nepostradatelného prostředku k realizování toho nejzásadnějšího přání, tedy přání ve prospěch všech bytostí.

 

Správný přístup k buddhismu

Když se věnujeme studiu buddhismu, studiu Dharmy, je důležité rozvíjet správnou motivaci a zaměřit se také na správný cíl. Není to, jako když studujeme jiné věci.

Jelikož studujeme Dharmu, pak také motivace musí být ve shodě s Dharmou. Je to proto, že Dharmu nestudujeme jen k tomu, abychom věděli víc, abychom získali více znalostí. Dharma se studuje k získání konkrétního prospěchu - ne jen tak ledajakého, ale dalekosáhlého prospěchu, který nám bude vždy k užitku.

A jak můžeme dosáhnout takového dalekosáhlého prospěchu? Pochopením, jaké jsou skutečné kořeny štěstí a utrpení, a jejich přetvořením. Jestliže na jedné straně nepochopíme skutečné příčiny štěstí a utrpení, a na straně druhé je sice pochopíme, ale nezapříčiníme nezbytnou proměnu, pak není možné dosáhnout tohoto dalekosáhlého a trvajícího prospěchu - navzdory jakýmkoli jiným prostředkům, které můžeme uplatnit.

Úsilí vynaložené na jiná studia tento efekt nemají. Když následujeme jiná studia, učíme se všechny druhy věcí. Ale všechny znalosti, které takto získáme, nemají onen přímý vztah ke skutečným příčinám štěstí a utrpení, nemohou přinést jakýkoli trvající prospěch. Je možné, že skrze takovou znalost můžeme něco dočasně získat, ale je velmi těžké získat trvalý výsledek.

Jaké jsou skutečné příčiny štěstí a utrpení? To je vysvětleno v Dharmě; a také to, jak se můžeme těmito příčinami zabývat a jak je můžeme měnit - to je esencí Dharmy. To je rovněž důvod, proč studium Dharmy vytváří hmatatelné a trvající výsledky.

Někdy si myslíme, že naše běžné činnosti vytvářejí skutečné, konkrétní výsledky, zatímco činnosti související s Dharmou jsou spíše něčím abstraktním, co nemá žádné konkrétní výsledky. Pravdou však je, že někdo, kdo Dharmě opravdu rozumí a kdo jí správně aplikuje do praxe, dosahuje pro sebe samého opravdu nejlepších hmatatelných výsledků.

Nicméně, považuje-li člověk za Dharmu něco, co má s opravdovou Dharmou málo co do činění, nebo když k Dharmě přistupuje chybně, pak existuje všechno riziko a nebezpečí, že všechno úsilí bude marné.

Ale když se bezchybným způsobem zapojíme do skutečné Dharmy, pak není nic, co by mohlo přinést větší výsledky pro nás i pro ostatní tak jako cvičení Dharmy.

Činnost považujeme za smysluplnou, zvyšuje-li naši zkušenost štěstí a zamezuje-li našemu utrpení; a něco považujeme za bezcenné a k ničemu, zhoršuje-li to naši situaci. Není žádné jiné kritérium, kterým bychom rozlišili to, co je smysluplné, od toho, co je beze smyslu. A není žádné jiné kritérium, kterým bychom rozlišili to, co je užitečné, od toho, co je zbytečné.

Zkušenost štěstí a utrpení závisí na příčinách štěstí a utrpení. To, co nás přímo spojuje s příčinami štěstí a utrpení, je Dharma. A cvičením Dharmy mohou být tyto příčiny štěstí a utrpení přímo ovlivněny. Proto není nic užitečnějšího a účinnějšího, než se zapojit do Dharmy.

Základní filozofií buddhismu - učení, které dal Buddha - je tvrzení, že skutečné příčiny štěstí a utrpení spočívají v naší vlastní mysli; že vnější objekty mohou sloužit jako podmínky, ale nejsou skutečnou příčinou štěstí a utrpení. Například: druzí lidé nejsou skutečnou příčinou, ani jakýkoli jiný objekt; ani bůh nebo nějaký duch. Lépe řečeno jsou příčiny v našem vlastním kontinuu, jež je zodpovědné za všechno utrpení a štěstí. To je hlavní bod Buddhova učení.

Pochopením, že příčiny štěstí a utrpení jsou k nalezení v naší vlastní mysli, vynaložíme úsilí, abychom je změnili a abychom dosáhli opravdového užitku pro sebe i pro ostatní. Buddhovo učení má mnoho aspektů, ale jsou některé, které jsou zásadní. A je velmi důležité je správně pochopit.

Jak již bylo řečeno, konečným cílem a tím hlavním bodem Buddha Dharmy jsou bytosti; jednoduše bytosti a nic jiného. Někteří lidé si mohou myslet, že skutečným hlavním bodem buddhismu je Buddha nebo Nirvána, což je svoboda z cyklického bytí či klid mysli. Ale to není správné. Všechno to jsou jistě velmi hodnotné úspěchy, ale nejsou hlavním bodem Dharmy. Hlavním bodem Dharmy jsou cítící bytosti.

Když hovoříme o „bytostech“, myslíme tím objekty, které jsou obdařeny vědomím. Díky tomu jsou schopné zakoušet štěstí a utrpení. A je to kvůli existenci bytostí, že učení a cvičení Dharmy je tak důležité. Tudíž Dharma existuje jen ve vztahu k bytostem.

Celý obsah Dharmy je přesným popisem situace bytostí, jejich zkušeností štěstí a utrpení, a možností změn jejich situace. Jen ve vztahu k bytostem mají vysvětlení Dharmy tak velký význam. Vysvětlení o osvobození, o cyklickém podmíněném bytí, o stavu buddhovství atd. jsou popisy různých stavů bytostí. Bez vztahu k bytostem nemají naprosto žádný význam.

Když mluvíme o podmíněné existenci či samsáře, popisujeme nynější stav bytostí. Když hovoříme o svobodě či nirváně, pak jde rovněž o stav, jenž bytosti mohou dosáhnout. Všechny tyto popisy nejsou nic jiného než popisy stavů, ve kterých se bytosti nacházejí nebo kterých mohou v budoucnu dosáhnout.

Rovněž Čtyři vznešené pravdy (Chatwari Aryasatyāni) jsou popisem stavů bytostí. Vznešená pravda utrpení (Dukha Ārya Satya) je popisem základního stavu bytostí; Vznešená pravda původu (Samuda Ārya Satya) je popisem příčiny oné situace bytostí; Vznešená pravda ustání (Samuda Ārya Satya) je popisem osvobozeného stavu bytostí; a Vznešená pravda cesty (Mārga Ārya Satya) je popisem platné metody, která bytostem umožňuje dosáhnout stavu vysvobození.

Když hovoříme o stavu arhata, popisujeme stav bytostí; když mluvíme o bódhisattvech, pak také popisujeme stav bytostí. Když mluvíme o šúnjatě, pak je to v hlubším smyslu stále popis stavu bytostí. Tudíž, je mnoho různých pojmů v Dharmě a všechny mají přímý vztah k cítícím bytostem.

„Cvičením Dharmy“ míníme rozvíjení lásky (Maitri), soucitu (Karūñā), trpělivosti (Shānti), dávání (Dāna), etiky (Shila) atd. Všechny tyto cvičení mají přímý vztah k bytostem - lze tomu snadno porozumět. Když je rozvinut soucit, pak je to soucit vůči bytostem. Stejným způsobem je rozvíjení lásky myslitelné pouze ve vztahu k bytostem. Dávání je také něco, co má smysl jen ve vztahu k ostatním, jakožto přímá pomoc druhým. Etika dává smysl jen ve vztahu k druhým bytostem, protože etikou se rozumí vyvarování se ničivých činů a cvičení se v činech prospěšných. Když řekneme „ničivé činy“, máme na mysli činy, které škodí bytostem. A „prospěšné činy“ jsou činy, které bytostem prospívají. Tudíž cvičení etiky dává smysl jen ve vztahu k bytostem.

Proto celé Dharma-učení přímo souvisí se stavem bytostí. A také všechna Dharma-cvičení přímo souvisejí se stavem bytostí. Protože jsou bytosti, je i Dharma; a pro tyto bytosti je užitečné a nezbytné, že Dharma existuje. Kdyby nebyly bytosti, pak by nebylo zapotřebí žádné Dharmy; Dharma by neměla žádný užitek. Tímto způsobem vidíme, že hlavním bodem Dharmy není ani bůh, ani nirvána - lépe řečeno, jsou to jen bytosti. Dokonce ani Buddha není hlavním bodem. Je to proto, že Buddha je něco, co je zrozeno z cítící bytosti a ne naopak. Buddhovství je rovněž dosažitelné výhradně bytostmi a v závislosti na bytostech. Bytosti nezačínají existovat v závislosti na Buddhovi, ale Buddha začíná existovat v závislosti na bytostech. Tudíž jsou bytosti hlavním bodem Dharmy. Je to jeden z nejdůležitějších bodů buddhistického náhledu a je zásadní tomu správně porozumět.

Když se nás někdo zeptá, co je hlavní podstatou buddhismu, měli bychom být schopní dát přímou odpověď. Odpověď je na jedné straně: „hlavním bodem jsou bytosti“ - a na straně druhé: „příčiny štěstí a utrpení mohou být nalezeny v naší vlastní mysli a tyto příčiny musí být přetvořeny.“ To je dalším podstatným bodem Dharmy.

Dokud jsou chyby jako chamtivost (Rāga), nenávist (Dvesha) a zmatenost (Moha) přítomny v naší mysli, hovoříme o stavu podmíněné existence, v níž jsou přítomny veškeré projevy utrpení. Když je mysl osvobozena od chyb jako je chamtivost, nenávist a nevědomost, tak mluvíme o osvobození, o stavu, který je prost všeho utrpení a který je charakterizován trvalým mírem. Je chybné nevidět věci takovýmto způsobem a myslet si, že jsme v samsáře po dobu, co jsme na tomto světě, a v nirváně, když odejdeme do jiného světa. Názor, podle něhož jsme v samsáře po dobu, co existujeme, a v nirváně, když přestaneme existovat, je rovněž chybný.

Dokud jsou v naší mysli přítomny klamy, jsme typické samsárické bytosti cyklické existence. Jakmile odstraníme klamy z naší mysli, získáme svobodu od pout karmy, kléšy a utrpení. A tak dosáhneme nirvány, což znamená „stav za strastí“. Ale vůbec to neznamená, že přestane existovat. I nadále existujeme, ale ve stavu plné svobody a stálého míru. Když jsou k tomu navíc i ty nejjemnější otisky, které v mysli zanechaly klamy, zcela odstraněny a když jsou všechny kvality mysli jako moudrost, soucit, schopnosti a činy plně zdokonaleny, pak hovoříme o dosažení buddhovství. Je rovněž důležité pochopit tuto skutečnost: Buddha je stav mysli a ne něco jako jiný svět nebo země, která je kdesi vysoko ve vzduchu; a ačkoli používáme české slovo „osvícení“, není to něco, co se nezbytně musí skládat ze světla, a ani to nemusí svítit. To není smysl buddhovství.

Buddhovství je stav bytosti, kdy jsou všechny překážky od těch nejhrubších až po ty nejjemnější přivedeny k naprostému konci a kdy jsou všechny ctnosti a prospěšné kvality rozvinuty na úroveň dokonalosti, nekonečnosti a přirozenosti. To je také znázorněno v samém sanskrtském slovu „Buddha“, což znamená „plně probuzený“ či „plně rozkvetlý“.

Dalším zásadním bodem v buddhistickém náhledu je to, že chyby mysli nejsou v základní přirozenosti mysli, a proto může být mysl osvobozena od svých chyb a překážek; tudíž je možné odstranit všechny vady a překážky, protože nejsou samou přirozeností mysli.

Navíc musíme pochopit, že učení, které dal Buddha, má různé aspekty - není jen jedna Dharma, které existuje bez ohledu na to, zda je vhodná pro bytosti či nikoli. Lépe řečeno, podle různých schopností, rysů, zálib a potřeb bytostí, existují odpovídající učení Buddhů. Osoba, která to správně chápe, se nemůže stát fanatickou ve vztahu k jedné konkrétní formě Dharmy. Je-li tento bod nepochopen, pak nevědomost v mysli vytváří pocit silné připoutanosti a fanatického lpění na jednom aspektu. Kvůli takovému náhledu existuje nebezpečí rozvinutí fanatických sektářských náhledů. A takovéto nesprávné náhledy se pak stanou zdrojem rozepří a konfliktů.

Bytosti mají odlišné podmínky, schopnosti a sklony. A Buddha ze svého velkého soucitu, moudrosti a obratnosti předal ohromnou škálu učení, jež jsou vhodné pro všechny bytosti.

Další zvláštní kvalita Buddhova učení je následující: platnost učení a hodnota jeho cvičení je založena na základě řádného logického podkladu a osobní zkušenosti. Neposuzuje se podle toho, jaký má učitel status, rasový původ, jakou má fyzickou podobu a barvu pleti, věk, společenskou prestiž, jaké má tituly, popularitu atd., ale spíše na základě přesnosti smyslu slov, shody s realitou a na pozitivním dopadu na mysl těch, kteří hledají. Když je smysl nelogický a postrádá opravdovou podstatu, pak nezáleží na tom, kdo to učí a jak výmluvným a básnickým způsobem to učí - má to malý užitek pro Dharma-studenta a praktikujícího. Proto slepě věřit a následovat cokoli, co se vyučuje, není správnou metodou. Buddha na to poukázal velmi jasně, když řekl: „Ó mniši a mudrcové: stejně jako ten, jenž hledá zlato, ho zkoumá skrze pálení, sekání a tření, stejně tak posuzujte mé učení a poté ho přijměte, ne však na základě vašeho respektu vůči mně.“

Pro opravdového praktikujícího by měl být správný přístup k Dharmě právě takový, jako když hledá člověk léčbu. Aby se nemocný člověk uzdravil, jsou vyžadovány nezbytně tři věci. Kvalifikovaný doktor, správná léčba a zdravotní asistence, jako jsou zdravotní sestřičky. Co by měl mít pacient za motivaci či podnět, je vědomí toho, že je nemocný, a přání se plně se zotavit. Člověk je odhodlaný vyhledat nezbytnou pomoc k tomu, aby se uzdravil. Není to hledání kvůli tomu, že je to tradice, zábava, a ani to není kvůli tomu, že člověk získá slávu, reputaci, bohatství atd. Spíše jen proto, že člověk nemůže žít jako chorá osoba a usiluje o dobrý zdravotní stav z hloubi svého srdce.

Přesně takovýmto způsobem bychom měli být opravdoví v naší motivaci k Dharmě. Tím, že uvidíme kořeny všeho našeho utrpení v nás samotných a Dharmu jako jedinou léčbu k uzdravení, a nic jiného. A tak člověk vyhledává Buddhu, jakožto dokonalého kvalifikovaného lékaře, Dharmu, jakožto dokonalou platnou léčbu a Sanghu, jakožto dokonalý nejnápomocnější kolektiv.

Toto vroucí hledání třech nepostradatelných pomocí je to, co se nazývá PŘIJÍMÁNÍ ÚTOČIŠTĚ (Triratna Sharañā Gaman) u TŘÍ KLENOTŮ! S tímto čistým postojem začínají všechna cvičení Dharmy:

 

Buddham sharanam gacchaami
Dharmam sharanam gacchaami
Sangham sharanam gacchaami

 Přijímám útočiště u Buddhy
Přijímám útočiště u Dharmy
  Přijímám útočiště u Sanghy 

Základy buddhismu

archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR